1. Kapitola - Hodiny trápení 1/ 2
"Juli, už jsem doma!" zvolala paní Wanneová, babička Juliet. "Pojď sem. Něco jsem ti koupila!"
Juliet zrovna seděla u stolu a četla si článek o hercích z Harryho Pottera. Ne zrovna dvakrát nadšeně se zvedla a pomalu se vydala do chodby, kde předpokládala, že její babička byla.
Ano. Stála před ní stará paní, dáma, v klobouku s peřím, ve starých růžových šatech, které byly mockrát zašívané. I když babička neměla zrovna dobrý vkus, zachovala si svou autoritu v prostředí, kde byla mezi svými (stejně starými), díky svému vybranému chování. Na Juliet byla vždy milá, taky někdy přísná a jen málo co, jí dovolila. Lépe řečeno, vychovávala ji tak, jak ona sama byla vychována.
"Juliet, tady jsi. Podívej se. Koupila jsem ti něco. Vybrala jsem to speciálně pro tebe. Určitě se ti to bude líbit." Usmívala se.
"Ó, děkuji, babi." Usmála se Juliet. Z tašky vytáhla ostře růžovou halenku.
Její babička si velice libovala v růžové. Všechno, co jí kdy koupila, bylo růžové. Takže chudák Juliet, která od malička růžovou neměla ráda, ji musela trpět každý den na sobě. Neměla totiž na vybranou.
"Nemáš zač. Běž si to hned obléknout. Chci vidět, jak v tom vypadáš."
"Ech… dobře." Odpověděla poněkud neutrálně. Navenek vypadala docela v klidu, ale uvnitř to v ní vřelo. Zase… zase… zase… růžová!
Zavřela se v koupelně. Na stropě byla plíseň a celá místnost páchla podivnou "vůní". Juliet na to ale nehleděla, už si zvykla. Převlékla se, podívala se na sebe do zrcadla a zhrozila se. Vypadala jako růžové prasátko. Hnědé vlasy byly nedbale stažené do culíku, brýle seděly na nose a zakrývaly tím krásné pomněnkové oči. Povzdechla si a šla se poslušně ukázat babičce, která na ni čekala v obývacím pokoji… teda, jestli se tomu tak dalo říkat.
"No,… úžasné. Jsi úplná princezna. A proč vlastně nenosíš už ty princeznovské růžové šaty s volánky?" zeptala se babička.
"Babi… to už bylo asi před čtyřmi lety, co jsem z nich vyrostla… možná i víc." Odpověděla s pozvednutým obočím a byla ráda, že už je nemusí nosit. Ve škole se jí za to spolužáci smáli.
"Aha. Hm… to je škoda. Ale víš ty co? Koupím ti nové." Usmála se babička.
"Ale…"
"Ne, neděkuj mi. Vím, že jsi je měla tak ráda a myslím, že si to zasloužíš."
"Ne, já…"
"Už nic nechci slyšet. Říkala jsem jednou… neděkuj mi. Radši se běž nahoru do pokoje učit. Máte toho na zítra jistě víc než dost."
"Babi…" chtěla něco namítnout Juliet.
"Tak běž… večeře bude za dvě hodiny. Ať jsi pak tady jako na koni." Řekla babička.
Juliet se tedy otočila a šla do svého pokoje. V očích měla slzy. Svalila se na postel. Jedna osamělá slza si vyhledala cestičku po její tváři.
"Mami… Proč musím být tady!?!" zašeptala.
-----
Bylo ráno a Juliet musela vstávat do školy. Vůbec se jí tam nechtělo. Nechtěla zase snášet ty pohledy, které se jí do očí smály. Neměla žádné přátele. Byla sama. Všichni se jí smáli za to, že je růžová od hlavy až k patě, že je stydlivá, takže se jí často stane nějaký trapas, že je uzavřená, že je ošklivá a že je šprtka…
Proč se ke mně ale chovají tak ošklivě. Vždyť jsem jim nic neudělala. Tak proč?
Bála se tam jít. Snad jediný člověk, kdo na ni byl ve škole milý, byla jejich třídní učitelka. Vždycky se jí snažila nějak pomoct a chtěla ji "vyzvednout do výše", chtěla aby se Juliet stala něčím víc, než jen šprtkou a cílem všech posměchů. Aby všechno tohle překonala a jednou byla něčím větší než oni všichni dohromady. Jenže když jí k tomu dala příležitost, Juliet to vždy zpackala kvůli své stydlivosti.
Teď už ale musí jít a přečkat těch pár hodin útrapy. V duchu doufala, že ji někdo z toho všeho vysvobodí.